Informace z Polenského zpravodaje 6/2010
Velmi si vážím každého, kdo se ve svém volném čase věnuje nějaké činnosti, která mu přináší uspokojení a některá navíc potěší i ostatní nebo obecně prospívá společnosti. Jedním z takových koníčků,
který si vyžádá hodně času a úsilí, je i ochotnické divadlo. Díky divadelnímu spolku Jiří Poděbradský jsem poznala Moliéra i jinak, než jsem si ho pamatovala ze střední školy, jako klasika, který nám současníkům už nic neříká. Sobotní
večer mne přesvědčil o opaku, nejen že Harpagon dokázal téměř dvě hodiny bavit plný sál diváků, ale mnohé repliky se hodí na chování a přístup k životu i některých našich současníků. Šlo nejen o zábavnou podívanou, ale i o velmi dobré
herecké výkony. Nelze než obdivovat výkon Josefa Mlynáře v postavě Harpagona, který nejen zvládl velké množství textu, ale i vynikajícím způsobem zahrál "Lakomce", jak se nakonec divadelní kus jmenuje. Samozřejmě nezklamala paní
Dana Topičová, která nezapře talent po otci. Ale i ostatní vystupující dokázali svými výkony, že se jim dostalo takového režijního vedení, že se většina z nich nenuceně pohybovala po jevišti a odvedla výkon, který odpovídal vynaloženému
úsilí jak režiséra, tak i jejich. Dovolte mi tedy, vážení ochotníci i Vy, paní režisérko, abych vám všem poděkovala za příjemně strávený večer.Opravdu jsem nelitovala, že jsem opustila televizní obrazovku a šla na "ochotníky".
Informace z Polenského zpravodaje 4/2011
DS Jiří Poděbradský připravil novou divadelní hru ze současnosti pod vedením nového režiséra Jana Hejrala. Abychom se dozvěděli něco bližšího, oslovili jsme ho a položili mu několik otázek:
Honzo, jak se to tak v Polné schumelilo, že režíruješ právě „u Poděbradského“?
J.H.
: No to je právě docela zajímavé, protože já pocházím z Vysokého nad Jizerou, kde působí nejstarší ochotnický spolek v Čechách, v naší domýšlivosti si myslíme, že dokonce nejstarší ve střední Evropě, a když jsem
se přestěhoval do Polné, tak mi divadlo trošičku chybělo. Začal jsem hrát s dobronínskými Zmatkaři. A pak jsem se dozvěděl, že Zdeněk Dvořák, člen DS J. Poděbradský shání informace o divadelní hře
„Sborovna“. Autora hry Jaromíra Břehového znám. Má divadelní spolek ve Žluticích v západních Čechách a tu hru napsal vysloveně pro svůj soubor. Ochotně mi scénář půjčil, ale myslel si, že to budu režírovat já. A tak jsem
si řekl, proč to nezkusit se souborem, který má stejnou tradici, jako ten u nás. Tu hru jsem několikrát viděl a když jsem ji pak začal číst, od začátku jsem věděl, které polenské ochotníky bych rád do
jednotlivých rolí obsadil. Ne všichni chtěli v této hře hrát a tak došlo k situaci, že vedle současných členů DS JP Dany Topičové, Jitky Říhové a Zdeňka Dvořáka diváci uvidí manžele Richterovy, jejich dceru Lenku, Ilonu Smejkalovou
a Míru Valu. Pravdou je, že všichni kromě Lenky se souborem Jiří Poděbradský už hráli.
O čem hra vlastně je?
J.H.: Sborovna je hořká komedie, která řeší problematiku učňovské mládeže prostřednictvím učitelského
sboru. Je to nemilosrdná mozaika celé naší společnosti, která nejen pobaví, ale přinutí diváka k zamyšlení.
Zmínil ses, že autora znáš. Víš, kde čerpal inspiraci?
J.H.: Vím, že Jaromír
vystřídal různá zaměstnání a pracoval právě i ve školství. Takže práci učitele a jednání žáků zažil na vlastní kůži. A soubor, který teď ve Žluticích působí, je velmi specifický. Členové jsou zástupci střední až starší generace, vyloženě
mladí jsou asi jen dva. No a tím pádem těžko hledal divadelní hru. Proto se rozhodl, že bude pro soubor psát sám. Sborovna je, myslím, čtvrtá hra, kterou napsal. V současné době ji hrají i profíci, např. divadlo Pavla Trávníčka.
Ano, divadlo Skelet prý slaví se Sborovnou úspěch, diváci se autenticky a upřímně baví…
J.H.:
Je to hra ze současnosti a autor v ní užívá také současný jazyk. Otázkou je, kolik lidí to přijme, protože se tam mluví spisovně, ale z jeviště zaznívají i vulgarismy. U současné mládeže padají bohužel všechny etické i morální
hodnoty a učitelé jsou denně vystaveni útokům mladistvých. A všichni víme, že mnohdy nejenom slovním. Kantoři jsou už někdy tak cyničtí, že používají jejich jazyk. Navíc jsem po obsazení této hry zjistil, že kromě dvou pracujeme
všichni ve školství, setkáváme se denně s teenagery a bohužel jsme se shodli, že „takhle to dnes opravdu chodí“, že se situace, o kterých na jevišti mluvíme, někde možná a někde skutečně odehrávají. Jaromír Břehový ve své hře
dobře diagnostikoval některé z nemocí dnešní společnosti. Je na nás všech, zda je vyléčíme.
Takže se tedy máme opravdu na co těšit?
J.H.: No, když to nebudete brát ironicky, tak zcela určitě.
Už třeba jenom na to, že je to „velká řachanda“, něco, co tu ještě nebylo. I my se těšíme a pokud mohu mluvit za „staronový ansámbl Jiřího Poděbradského“ - všichni Vás srdečně zveme do polenského kina na premiéru Sborovny
v sobotu 9.4.2011 v 19 hod. (možná přijde i autor), a nebo na první reprízu v neděli 10.4.2011 v 16 hod. A pokud budeme mít úspěch, nikde není řečeno, že nemohou být i reprízy další…
Děkujeme
za rozhovor a přejeme divadelně: tfuj tfuj, zlom vaz, čert tě vem!